Tak tuhle větu jsem jsem ze sebe vysoukala ukazujíc doprostřed víceúrovňového podkrovního prostoru. Hodný zedník, kterého jsem tam spíše silou vůle přilákala na melouch, se na mě soucitně podíval a začal s vysvětlováním, že tak snadné to nebude. Poučena o mnoha druzích štuků, hrbolatě navazujících po obvodu celé místnosti z řady minulých stavebních úprav, nevhodně natažené elektrice, špatné kvalitě oken a mnoha dalších drobností jsem se s díky rozloučila. Přepadla mě jasná touha od rekonstrukce upustit.

Buď je to klasický myšlenkový vzorec, který lidem jako jsem já naskočí, když vidí příliš komplikací, práce, starostí, ale také výdajů nebo je to zkrátka přirozená reakce na strach z neznámého. Je totiž mnohem pohodlnější a bezpečnější zůstat doma u dobře známých věcí, bez rizika a radši se jenom dívat, jak šikovní a odvážní jsou ostatní.

Ano, asi bych se jen dál dívala, kdybych neměla za zády i po svém boku manžela Honzu, který všechno vidí pozitivně. On byl ten impuls, ta síla, která mi pomohla překonat první krok, který je pro mě osobně opravdu nejtěžší a zásadní. Potom už většinou zatnu zuby, rozjedu se a jsem k nezastavení. Tak jsme začali.

Přestavba byla rozsáhlá a měnila se za pochodu. Kdo někdy něco stavěl nebo starého opravoval, ví, že stavba je živý organismus měnící se téměř každý den. Jak na něco sáhnete, zřetězí se další problémy, které vás zavedou k dalším opravám a údržbě, s čímž nepočítáte. Tohle platilo nejen u technické stránky věci, ale také u designových věcí interiéru. K čemu vám bude nová recepce v dekoru dub a černá matná, když za rohem koukají dveře s ozdobným rámečkem vyplněným sklem typu “činčila”? A tak jsme se řetězili a řetězili a několikrát odkládali termín otevření. Finále vyšlo na srpen. Na posledních pár týdnů jsme se do studia spolu s mými rodiči a manželem téměř nastěhovali.

Dodnes nechápu, jak mohlo něco, co vypadá jako kompletní, vyžádat ještě tolik práce na konečných úpravách. Otevřeli jsme TÉMĚŘ hotoví, stále je totiž co vylepšovat, opravovat a ladit, ale zdá se, že lidem se ve studiu líbí. Každé slovo chvály nás neskutečně těší a mnohonásobně nám vynahrazuje náš čas a energii, které jsme do tvoření studia vkládali.

Děkuji všem, kteří k nám zatím přišli, protože vy svou energií vytváříte atmosféru každé jednotlivé lekce. Mé díky a obdiv patří našim skvělým lektrorům, za nimiž chodíte, bez nich by nebylo nic. Děkuji také všem statečným, kteří k nám docházeli ještě v době rekonstrukce na lekce Ivky a vůbec si nestěžovali na nepořádek a odér nevyvezené TOITOIky. Děkuji neskutečné práci pana Zítka a jeho lidí ze STAVEKO – SERVISu pro kterého nebyl nic problém. Stejně tak dvojici truhlářů v čele s panem Milanem Hanusem za dokonalou práci se dřevem, smysl pro detail, lidský přístup a vstřícnost. Kreativnímu truhláři Vlastovi z Forestones za úchvatné cedule – jsou hezčí než jsem čekala. Architektce Evě Svintekové, která to viděla, ač k vidění ještě nic nebylo a krásně to nakreslila. Martině a Slávkovi z Pitoresq za originální web. Měnil se v průběhu stejně často jako celá stavba a oni na to zvládli skvěle reagovat a ani jednou mě neposlali do háje. Míše Pavlíčkové za úžasné fotky interiéru, neskonalou ochotu a předem za všechna focení, která ji u nás ještě čekají. Mému švagrovi Danovi, že myslel na stmívatelná světla a vykouzlil zásuvky na místech, na které jsem zapomněla. Nakonec také mému tátovi, udělal všechnu řemeslnou práci, do které se nikomu nechtělo. Jeho puntíčkářství mě občas přivádělo k šílenství a v domě asi není místo na němž by něco neupravoval, ale výsledek stojí za to. Mamince, co za nás zastala péči o syna, dceři Aničce, že pomohla s úklidem jen s malými výhradami 🙂 a samozřejmě mému manželovi, nedílné součásti studia, ať už jako řemeslník, uklízeč, stěhovák, sponzor, IT technik, správce webu a nejlepší recepční na světě. Bez vás všech by to nešlo.